Jak to všechno vlastně začalo 

Někomu se může zdát divné, když je máma dvou dětí posedlá panenkami. Možná by jako odpověď stačilo dodat, že ty dvě děti jsou kluci. Jejich auta, dráhy, bagry, míče, praky, pušky a jiné, ryze pánské artefakty, jsou... prostě všude. Kladu si otázku, zda by se moje panenkovská vášeň rozhořela stejně jasným plamenem v soužití s holčičkami. Vzápětí se mi mihne hlavou představa, jak vlastním dcerkám kradu panenky a jsem vděčná za ty dva raubíře "s cancourama" !

Nutno ovšem dodat, že není panenka, jako panenka. Fascinují mě staré panenky. Může za to moje kouzelná babička Růženka, která mi vyprávěla o svojí jediné panence. O tom, jakou pro ni, chudou holku z malé chaloupky měla nepředstavitelnou cenu krásná panenka s  porcelánovou hlavou od maminky a tělíčkem ušitým upracovanýma rukama tety, která jí vychovávala. Byla to její jediná hračka, jediná panenka v životě.

Vyprávěj mi o svojí panence, babičko! Prosila jsem před spaním. A jí při každém tom vyprávění zářily oči, jako by se v nich třpytily malé diamanty. Znala jsem tu panenku nazpaměť, i když jsem jí ve skutečnosti nikdy neviděla. A kde je teď babičko, ptala jsem se pokaždé a babička to vždycky nějak zamluvila. A jak se jmenovala, babičko? Jmenovala se po mojí kamarádce, kterou jsem měla moc ráda. Jmenovala se Dina.

Moje milovaná Růženka odešla, zůstaly po ní vzpomínky a spousta lásky. Jednou jsem na půdě té malé chaloupky našla truhličku se starými dokumenty a vybledlými fotografiemi. Fotek tam bylo málo, chudí lidé neměli moc příležitostí se nechat fotografovat. Na jedné fotce byla malá Růženka ve svátečních šatech, s velikou mašlí ve vlasech, v náručí držela panenku v krajkových šatičkách. Na druhé fotce byla jiná holčička s tou samou panenkou, Davidovou hvězdou na zimním kabátku a s kufrem u nohou. Na té druhé fotografii bylo babičky již dospělou rukou napsáno Dina, 22.1.1942. 

Za zavřenýma očima vidím, jak se dvě malé kamarádky loučí před tím, než přijelo to nákladní auto. Jak Růženka dává Dině na rozloučenou to jediné, nejcennější co má.

Tenkrát 22.1.1942 mrzlo až praštilo bylo skoro -25 stupňů a Dina s celou svou rodinou odcházela do trasportu . Stála uprostřed návsi se žlutou hvězdou na červeném kabátku , z pod baretu jí vypadl tmavý proužek vlasů. Naproti ní stála plavovlasá dívka ve svetru a látaných punčochách a podávala jí to nejcennější co měla . Panenku od maminky které si v dětství moc neužila.

 Němci naložili Dinu s celou její rodinou na nákladní auto a odvezli je do Plzně, následně do Terezína a z Terezína je odvezli do vyhlazovacího koncentračního tábora  v Polsku. Nikdo z nich se domů už nevrátil.

A tak na památku dvou láskyplných holčiček Růženky a Diny sbírám staré panenky.

Protože, za každou takovou panenkou je určitě nějaký láskyplný příběh.

A lásky, té nikdy není dost.

Alexandra Čekanová

Nadcházející události v Muzeu hraček 

Neděle 13.6.2021 Oslavíme první narozeniny našeho muzea 

Oslava začne ve 14:00